nejen o tom, co bychom chtěli vědět, ale zatím to jen tušíme

Být "jiný"

29. 10. 2009 18:57
Rubrika: Odpovídám | Štítky: Co život přináší

"Být jiná" je moje životní charakteristika, kterou mi Pán dal do vínku. Kdo mě zná, tak ví, o čem mluvím. Mí přátelé se pravděpodobně teď zamýšlí, o čem to vlastně mluvím, protože moji jinakost už většinou nevnímají - což je krásné:o) (Díky za to!)

 

Mám vrozenou vadu právé ruky a ráda bych se s vámi teď tady podělila o to, co to v životě takové člověka znamená.

 

Můj handicap je obrovský dar - tedy po 25 letech mého života si to opravdu upřímně myslím. Ale o tom teď nechci psát. Chci psát o tom, jaké to je žít ve světě lidí, když je člověk "jiný"(a tím slovem "jiný" tady myslím v tom negativním slova smyslu). Můj handicap je docela okatý, a tak se mi nezřídka stává, že se mě lidé na můj handicap ptají. Je to dané pravděpodobně i tím, že se podobá tomu, když máte ruku v sádře a lidé jsou zvědaví, jaký příběh se za něčím takovým skrývá. Pravdou je, že počet otázek "Co se ti stalo s rukou?" jsem slyšela (a stále slýchávám) 100 000krát. Člověk si zvykne na všechno, takže to tak nějak už neprožívám (nebo se alespoň se snažím:o). Když jsem se teď ale po 5 letech přesunula zas do Brna, tak jsem byla až v šoku z toho, jak často se mě tu lidé na mou ruku ptali. Možná je to mentalitou každého města (protože v Olomouci, kde jsem ztrávila 5 let života se mě snad tak intenzivně tolik lidí neptalo - ale třeba je to jen dojem:o)

 

Když se vás někdo ptá na váš handicap - na vaši slabost -  tak to jde většinou o situaci, kdy se většina lidí cítí v rozpacích - což není nic příjemného vám ani těm, kteří jsou v rozpacích. A že se všichni občas do takové situace dostaneme, tak bych měla pár rad - takové desatero, když potkáte někoho, kdo je " tak nějak jiný":

 

1) V první řadě, zkuste vždy primárně vnímat toho člověka samotného - jeho osobnost (věřte, že jeho handicap není ta nejzajímavější věc, kterou se o něm můžete dovědět).

2) Neptejte se nikoho na jeho jinakost, když ještě neznáte ani jeho jméno - opravdu si myslíte, že jste ten kdo si zaslouží znát příběh tohoto člověka, když ani nevíte, jak se jmenuje.

3) Pokud vás zajímá, co se tomu člověku stalo, tak se neptejte před větším počtem lidí - třeba ten daný člověk nechce na sebe (na svou slabost) poutat pozornost celé společnosti a tím násobit pohledy plné rozpaků.

4) Pokud vám vrtá hlavou, co se tomu člověku stalo, tak se nebojte zeptat - lepší je se upřímně zeptat někde mezi 4 očima v osobnější atmosféře, než když ten člověk cítí, že máte tu otázku v sobě, že ho očima zvědavě sledujete a hlavou vám prochází mnoho myšlenek o něm.

5) Když se dozvíte, co se tomu člověku stalo, tak nepropadejte lítosti - svraštěné obočí a výraz lítosti jak na opuštěné štěně není tím, co tomu člověku pomůže cítit se ve vaší společnosti dobře - věřte, že některé vnitřní životní handicapy jsou horší než ty, které jsou viditelné lidským očím.

6) Nesnažte se danou osobu šetřit, dělat nějaké zvláštní úlevy a dělat všechno za ni - věřte tomu, že ikdyž si to nedokážete představit, tak člověk mnohé zvládne i s omezenými možnostmi - sic u toho třeba nevypadá tak elegantně, tak jak vy.

7) Nikdy nic nezkazíte tím, když se zeptáte, jestli ten člověk chce pomoct. Neznamená to, ale, že ji máte za každou cenu vnucovat.

8) Jakékoliv speciální postupy, výhody a pomoc, kterou "jiní" lidé potřebují berte jako něco absolutně přirozeného - nedivte se, nebuďte v rozpacích, nebojte se zeptat (př. na technické parametry vozíčku, vždyť je to to samé, jako když se vás někdo zeptá na parametry vašeho auťáku:o)

9) Ten nejlepší postoj, který k lidem, kteří jsou "jiní" můžete mít, je takový, kdy ten člověk se necítí být vůbec "jiný"

10) A ten absolutně nejlepší postoj je ten, kdy na to, že ti "jiní" jsou jiní zapomenete i vy sami. (To se vám pak třeba stane, že vám někdo dá pod stromeček 10prstové rukavice, když vy těch prstů máte jen 7:o) ...a to potěší:o)

 

Nemůžu tvrdit, že toto desatero platé obecně, ale vychází z mé zkušenosti, a tak nějak tuším, že by mohlo platit pro většinu "jiných":o)

Takže "no stres" a věřte tomu, že být "jiný" často není důvod k tomu, abyste těch lidí litovali. Pravě naopak... jak píše svatý Pavel: "Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný." (1 Kor 4,9-13)

Takže pokud patříte třeba i k těm "jiným", tak věřte tomu, že právě na vaší slabosti může Pán ukázat svou sílu - a to ať už jde o jakoukoliv slabost!

 

No, a proč vám to tu všechno píšu - jaký má mít smysl tento článek:

...protože jste možná taký "jiní" (vítejte v klubu:o)

...protože se cítíte v rozpacích blízko "jiných"

...protože možná chcete, aby se "jiní" ve vaší blízkosti necítili "jiní" a nevíte jak na to

...protože možná po přečtení tohoto článku začnete více vnímat lidi samotné než jejich handicapy - a to by bylo přece krásné:o)

a abych nezapomněla taky na ty sobecké motivy...

...protože mi to možná ušetří několik odpovědí na mě stokrát pokládanou otázku "Co to máš s rukou":o)

 

 

Zobrazeno 2471×

Komentáře

janek2

Díky za ten článek. Mám osobní zkušenost s mnoha lidmi s handicapem, máme handicap v rodině, tak mi ti "jiní" nikdy jiní nepřipadali, ale mám pořád tendence za ně bojovat. Před všemi ostatními, za všechny ostatní, kteří neví, jak na to. Jsem vděčná i za reflexi "z druhé strany". Snad konečně padnou další bariéry. J.

Lenča

děkuju, krásně jsi to napsala....já bych o své jinosti mohla psát román...

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio