1. lekce: Samota je vzácný prostor, ve kterém můžu naslouchat sobě – poznat sám

V každodenním životě, kdy je kolem nás spoustu lidí a s nimi i spoustu podnětů, člověk hraje spoustu rolí. Jednou je dcerou/synem, jindy spolužákem, farníkem, studentem... Ale jen když jsme sami bez cizích očí, tak zůstává to naše prosté a jaderné já. A tak v momentech, kdy nemusíme naslouchat lidem kolem, máme jedinečnou příležitost naslouchat sami sobě. Můžeme vnímat svůj život s odstupem, rekapitulovat a vnímat celý kontext našeho života – takového jaký je. Člověk si najednou může uvědomit, jaký má jeho život vlastně směr. Protože v běhu každodenních starostí a ve svém prostředí, se můžeme často velmi lehce a nenápadně vychýlit ze směru.

A tak užívejme chvil, které máme jen pro sebe, abychom zkoumali své srdce, abychom uvažovali nad tím, jaké je a jaké chceme, aby bylo – třeba jednou pro někoho, třeba pro Boha. Zkoumejme své srdce a zjišťujme, kdo jsme a kam nás naše srdce táhne. Obzvlášť když člověk stojí třeba někde na křižovatce a má se rozhodovat. Je důležité naslouchat svému srdci a Bohu, který se do našeho srdce otiskl. Kde máme být a kam směřovat? To nejsou otázky, na které najdeme odpověď někde ve společnosti, v kině, na plese nebo koncertě. To jsou otázky, které se ptají ne někoho jiného, ale mě.

Možná ten pohled do našeho nitra není vždy příjemný, možná v nás vyvolává stud, smutek i bolest. Možná je tam uvnitř mnoho zranění a nepořádku, ale vždyť pokud se do boje s tímto nepořádkem dáme ruku v ruce s Pánem, tak získáme mnoho – pokoj, který svět nemůže vzít. A odměnou za poctivé hledání odpovědí budiž nám šťastně prožitý život – ve správný čas a na správném místě. Zkoumejme své srdce a to, pro co bylo stvořeno. Pro co, Pán, chce, aby bilo. Protože Pán nejlíp ví, co je pro nás dobré.

Nebojme se tedy být sami. Važme si času, kdy můžeme poznávat sebe, pracovat na sobě, kdy můžeme zkoumat své srdce. Je to požehnaný čas. A ikdyž je třeba někdy těžký, tak věřte, že všechno, co za něco stojí, bolí. A tohle za to stojí.