V momentech samoty má někdy člověk pocit prázdna. Jsme tak zvyklí na neustále podněty – zvuky, obrazy, spousty lidí, úkolů, že když pak spočineme v tichu máme náhle hrozný pocit prázdnoty. Ale když se do toho ticha zaposloucháme, když začne naslouchat světu...ne tomu lidskému, který je tak hlasitý, ale tomu Božímu, který ve skromnosti a tichosti naplňuje náš svět a my ho často bereme jako samozřejmost, tak můžeme najít plnost. Někdy mám pocit, že lidský svět nás natolik přehlušuje, že už často pak v tichosti nedokážeme naslouchat Bohu a tak máme pocit opuštěnosti. Ale zkusme se opravdu zastavit, přestat přemýšlet nad tím, co po nás svět chce, kde bysme teď mohli být, kde jsou asi ostatní a co o nás vypovídá to, že jsme sami. Zkusme se v té samotě ponořit do Boží náruče. Vždyť Bůh je nám na blízku. Dotýká se našich bolestí, našich ran... A tak zkoumejme Boží blízkost.
Možná máme hlavu plnou myšlenek, problémů, životních otázek, ...racionálně zvažujeme mnoho okolností a možností našeho života. Ale zkusme to nechat být...ať si myšlenky plynou. Když začneme vnímat ten okamžik tady a teď, tak najednou zjistíme, že žít je tak snadné. V daný okamžik stačí vnímat třeba jen svůj dech – jaký to zázrak, když si představíte, že každý ten nádech a výdech je náš dar života. Života, který nám dal Bůh – On nás tu chtěl mít, On má s námi plán! Tak konečně ztišme se a naslouchejme, abychom zaslechli pro co jsme byli stvořeni. Naslouchejme svému srdci a mluvme s Pánem. A když si uvědomíme, že v ten daný okamžik to jediné, co je důležité je být v jeho přítomnosti, tak to všechno může začít být jednoduché. Naslouchat svému autorovi. Jen tak dýchat v Boží přítomnosti. Možná jsme nervózní a máme v sobě mnoho negativních pocitů a emocí a nejde to jen tak mávnutím proutku dojít pokoje. Zkusme si uvědomit, že Pán se stal také člověkem – žil v těle jako já, cítil, co cítím já. On rozumí! Bůh nás tak miloval, že se stal člověkem, aby nám mohl porozumět, aby s námi mohl nést náš kříž. On moc dobře ví, jaký je to pocit opuštěnosti. Vždyť jak se asi cítil On – všemi byl oslavován, chtěli z něho udělat krále, měl tolik sympatizantů a příznivců. A v Getzemanech...!!!Tušil, že ho čeká něco těžkého. Jak se asi cítil opuštěně?! Možná i nám je teď tak těžko proto, abychom si dokázali uvědomit, jak velká je Láska Boha k nám; abychom dokázali víc vnímat Boha; abychom si uvědomili, co je v životě důležité... – ne, nejsou to peníze, moc, nejsou to tituly a sláva. Bůh sám nám ukazuje, že oběť patří k životu, učí nás milovat, nebýt sobeckými, nebýt zahleděni do svého ubohého já.
A tak v těch momentech samoty, kdy je nám tak těžko u srdce, zkusme to všechno odevzdat Pánu, zkusme se mu přiblížit a naslouchat – sedět vedle něho v Getzemanech, protože ať už si to uvědomujeme nebo ne, tak on jde vedle nás každý den. Neznamená to, že ten náš těžký pocit zmizí – to ne, ale učí nás to, že těžké chvíle k životu patří, že v nich rosteme a přibližujeme se k Bohu. A to stojí za to! A má to v našem životě obrovský smysl!
Když tyto slova píšu, tak si uvědomuji, jak mému rozumu zní naivně, možná nelogicky, ...tak nějak...není to úplně můj styl znít tak „zbožně“:o) Ale tyto řádky nepíše taky můj rozum, ale mé srdce. Je to zkušenost mého srdce. Lekce, kterou jsem mnohokrát prošla a ještě si ji mnohokrát projdu. Je to ale lekce, které si velmi vážím, neboť mi dala Přítele...Přítele, který Vás nikdy neopustí, který při vás vždy stojí, který ...Vás stvořil a má s Vámi taky velký plán. Přítele, pro kterého máte velkou cenu...!!!
Shrnutí:
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.